Tripovník - Cestování z vlastního pohledu

Předcestovní nervozita stoupá a v den D konečně v brzkých ranních hodinách vyrážíme směr letiště. Poprvé v životě mě čeká odlet z jednoho z nových terminálů, protože doposavad jsem startoval pouze z dnešní “trojky”. Před dávnými lety na Mallorcu a před 3 lety soukromým letem na finále ligy mistrů s hokejovou Spartou. Člověku přitom stále problikávají historky kamarádů o předsunutých amerických imigračních liniích. Je pravda, že kdyby mělo dojít na nejhorší, tak by bylo lepší, aby vás vrátili z Evropy než abyste doletěli do USA, a tam vám teprve sdělili, že jste, i přes vaše nevinné psí oči, nežádoucí.

Vzhledem k tomu, že poměrně často, přitom nevím proč, přitahuji pozornost bezpečnostních rámů a jejich obsluh, byl jsem prakticky smířen s tím, že cesta do tak střeženého území nebude procházka růžovou zahradou. Nicméně, hned od začátku jsem byl mile překvapován. Odbavení v Ruzyni proběhlo bez problémů a navíc jsme byli odbaveni až do Orlanda. Let z Prahy, tak ten po přestupu, totiž zajišťovaly stejné aerolinky, konkrétně severští Norwegian. Radost z toho, že v Kodani, kde jsme měli mít mezipřistání, nebudeme muset řešit znovu další úkony s odbavováním, byla samozřejmě veliká. Pravda, nutno dodat druhou stranu mince. I přes slávu s odbavením, budeme v Kodani dlouhých cca 6-7 hodin čekat na “náš” Dreamliner.

Kratší čas, který jsme měli v Praze, jsme si zpříjemnili návštěvou místního letištního salónku, ze kterého jsme pak rovnou šli na VIP odbavení. Nikde nikdo, jen my a 2 členové letištního personálu, kteří nás během chvilky prohlédli a bez jakýchkoli problémů jsme mohli pokračovat dál směrem k letadlu. Jak jsem se skoro nezastavil, ani jsem si neuvědomil, že jsem prošel nějakou kontrolou. Žádné stěry na výbušniny nebo drogy, žádné svlékaní do trenek a pohledy smrti. Tou dobou jsem ještě nevěděl, že tahle bezpečnostní kontrola bude vlastně poslední, kterou na cestě do “států” absolvuji.

Oficiálně tedy odstartovala naše dobrodružná cesta, zamávali jsme shora našim obydlím a mířili, sice opačným směrem, na Floridu. Než jsme se však dostali do země pomerančů, čekal nás přestup v o poznání chladnější Kodani. Město, které jsem si prošel před 3 lety, kdy hokejová Sparta v hokejové lize mistrů drtila jednoho soupeře za druhým, a my si tehdy udělali s kamarády malý road trip přes Německo, Dánsko až do zeleného městečka Växjö na jihu Švédska. Tehdy jsme přejížděli obrovskou místní dominantu spojující Dánsko a Švédsko autem, nyní jsem Oresundský most hledal, jak malý kluk, z okénka Boeingu 737. I přes silný vítr od moře bylo přistání na největším skandinávském letišti naprosto klidné, případně jsem ho již po roce vypustil z paměti.

Obrázek: Boeing 737-800, který nás přepravil z Prahy do Kodaňe, odpočívá na dánském letišti

Jak se mi Kodaň moc nelíbila ve smyslu, jak na staré památky věší obrovské reklamní billboardy a obecně míchá starou architekturu s novou ne příliš citlivě, tak letiště je opravdu krásné, moderní a útulné. I přes to, že jsme neopustili bezpečnostní zónu, abychom se nemuseli znovu podrobit dalším kontrolám, míst pro odpočinek a nákupy je zde opravdu hodně. Prvních pár hodin jsme však opět volili relax v místním letištním salónku. Občerstvení formou švédského stolu přišlo vhod, při ležení na sedačkách a vyprávění, co jsme si asi tak doma zapomněli, čas navíc rychle ubíhal. Jakmile ale náš vymezený čas vypršel a museli jsme uvolnit místo dalším turistům, vydali jsme se do víru zbytku letiště. No, zbytku… I ta malá část ale působila impozantně. Možná to bylo natěšeností nebo separací od davů, ale vcelku brzy jsme zamířili k bráně odletu. Zbývalo projít turnikety s automatickou čtečkou biometrických pasů a nebo (můj případ) se odebrat k místnímu pracovníku v kukani. Vzhledem k tomu, jak někteří turisté bojovali se scanen, byla jistota osobního kontaktu a prázdné uličky lepší volbou. Během asi třiceti sekund jsem ukázal pas, sdělil kam letím, pán se zamyslel, kde tak Orlando asi může být, významně zakýval hlavou a cesta byla volná. Nyní jen přežít 4h koukáním na venkovní provoz letiště a bláznění lidí, aby byly v uličce pro vstup do letadla na prvním místě. Ano, není to jen doména Čechů, to se prostě děje všude.

Obrázek: Vlevo pohled ze sedačky útulného letištního salónku, vpravo pak pohled na náš několik hodin prázdný gate

Jak se blížil boarding time a vytyčovala se provizorní fronta, koukali jsme na sličné zaměstnankyně letiště a vrtalo nám hlavou, jak vydrží být celou dobu tak vysmáté a milé. Tuhle poslední větu si zapamatujte. Zatímco venku byly přípravy letadla v plném proudu, uvnitř letiště se vinula fronta několika stovek cestujících. Se stoickým klidem jsme tomu stále přihlíželi, nač se zbytečně tlačit. Po cca půl hodině jsme zamířili do fronty, kde nás ještě před kontrolou letenky a dokladů čekal jakýsi zaměstnanec, co se nás vyptával na zavazadla. Této předsunuté kontrole jsem nejdřív v podstatě vůbec nerozuměl, protože jsem čekal, že podle jména budou vědět o našich již odbavených zavazadlech. Z otázky, zda jsem měl celou dobu své zavazadlo pod kontrolou, jsem byl tak překvapený, že jsem mu řekl ne a dostal jsem hezkou modrou kulatou nálepku na pas. Nu, to jsi to zase vyvedl, řekl jsem si v duchu. Jakmile jsem se ale dostal k té napohled sympatické slečně, ztratil jsem veškeré dosavadní iluze. Možná to bylo samolepkou na pasu, ale smrtící pohled a lehce arogantní tón otázky, kde mám vízum, jsem nečekal. Dobře tedy, cestuji “na ESTA”. Po chvíli hledání následoval mohutný úsměv a přání hezké cesty, zajímavé… Proč ne. O poznání svízelnější to měli zbývající spolucestovatelé. Jejich ESTA žádosti nejdříve slečna nemohla najít a chvíli to vypadalo, že dneska letím pouze já. Dobrá věc se po pár minutách povedla a mohli jsme pokračovat dál. Ne však na dlouho, protože po pár metrech kamaráda vybrali na dodatečnou kontrolu. Fakt, že si po dříve popsaných zkušenostech nevybrali mě, byl uspokojivý a po slovech místního kontrolora, že nám kamaráda pošlou druhý den, i vcelku zábavný. Méně vtipně se cítila kamarádova přítelkyně, jejíž pohled asi jen tak nezapomenu. Po pár minutách přešlapování jsme měli Michala zpět a čekal nás téměř jedenáctihodinový dlouhý let.

Obrázek: Pohled, který jsem si dopřával téměř 11 hodin... Všimněte si spodní části a detailu LCD terminálu, kde se chytře urkývá škvírka pro platební kartu

Do té doby jsem si nedovedl představit, jak tohle vydržím. I když jsem doposud nelétal tak často, problém nemám ani tak s obavami o bezpečnost, jako o to, co proboha budu celou dobu dělat. Nejde si jen tak zastavit, protáhnout se na čerstvém vzduchu, jako při dalekých cestách autem. Navíc, složit mé delší nohy, je vždy trochu problém a podrážet nohy letuškám také nechci. Vzhledem k těmto okolnostem jsem tedy nechal souboj o místo u okénka ostatním členům naší dobrodružné výpravy.

Na Boeing 787 Dreamliner jsem se ale přeci jen těšil, jelikož patří k nejmodernějším letadlům na světě. Místa na nohy v ekonomické třídě logicky nebylo nějak moc, ale oproti vnitroevropským letům zde pokrok vidět byl. První, co mě však zaujalo, byl obrovský display infotainmentu na sedačce přede mnou. V tu chvíli jsem si opět vzpomněl na debatu ze salónku… Zapomněl jsem si totiž svoje drátová sluchátka a s bezdrátovými Airpody jsem si mohl tak akorát nervózně klapat s víčkem krabičky. Vzhledem k tomu, že při letu nebylo povoleno mít aktivní zařízení bluetooth, tak jsem byl odkázán na všudypřítomné zvuky našeho aeroplánu nebo, a to byl můj případ, bylo zapotřebí zakoupit za 5 dolarů nabízená Norwegian obrandovaná drátová sluchátka. Po odehrání solitaire a neustálému sledování rychlosti a polohy letadla, to byla má třetí interakce s obrazovkou. Vcelku rychle jsem naťukal potřebné a mělo dojít na platbu. V tu chvíli mi vyskočily “zhýčkané” myšlenky, jak přijde letuška s terminálem, bezkontaktně si pípnu a dostanu rovnou sluchátka. Oproti ČSA nastalo šokující překvapení, když se na displeji objevila animace, jak platební karta projíždí horizontální škvírou v sedačce pod LCD panelem. What the f*ck, pomyslel jsem si. Magnetické pásky a žehličky jsem, vyjma jedné události v Německu, neviděl léta a mozek se mi nastavil tak, že ani jednou technologií svoje platební karty trápit již nikdy nebudu. Opět se potvrdilo pravidlo - nikdy neříkej nikdy! V rámci uchování duševního zdraví, protože krom spánku, který mi většinou praktikovat nejde, nebyla jiná možnost, jak se zabavit, jsem vytáhl z peněženky platební kartu. V šeru jsem nahmatal průrvu, do které za chvíli měla zajet moje debetní karta. Naposledy jsem se se štěněčím pohledem porozhlédl po okolí, políbil magický plast a zasunul. Zleva doprava jsem pomalým pohybem projel tamní škvírku a mé zděšení za chvíli vystřídal údiv, kdy mi letuška přispěchala se sluchátky tak rychle, že mi s ročním odstupem přijde, jako by mi byly hozeny zpoza pár řad za mnou. Zřejmě slušný oddíl. Náhlavní souprava nevalné kvality, ale v hezkém obalu, nakonec posloužila dobře a mohl jsem si vybírat z relativně zajímavé nabídky filmů a alespoň trochu snížit okolní hučení.

Obrázek: Pohledy na zamrzlé a zasněžené Grónsko braly dech

Co však bylo ještě lepší, než filmy, byl chvilkový výhled z letadla. Severní trasa přes Dánsko totiž naskytla výbornou příležitost, kterou na cestě přes Francii neuvidíte. Přelet Grónska je naprosto úchvatný moment, kdy se najednou letadlo začne lehce naklánět na pravou stranu. Dobře, nic takového se nestalo, ale okénka na pravoboku byla v pohotovosti. Bílé vrcholky, planiny a ledovcové řeky poutaly pozornost spolucestujících několik minut. Byl jsem opravdu rád, že jsme zde mohli letět za denního světla, a že jsme hlavně seděli na pravé straně. Naše lokace v letadle totiž podle křivky letu slibovala i možný pohled na noční New York, na který jsme se také hodně těšili. Nicméně, nakonec jsme zmíněné velkoměsto míjeli z levé strany a to poměrně hodně. Je otázkou, zda původní křivka zkreslovala nebo jsme se zkušeně vyhýbali zlobivému myšákovi Jerrymu. Ten se Tomovi zřejmě vymkl kontrole natolik, že po něm pojmenovali tropickou bouři, jež se tou dobou právě motala u východního pobřeží USA a mířila zpět nad Atlantik. Moji myšlenku lehce podporovaly poměrně silné turbulence, které si pohrály i s takovým cvaldou, jakým 787 je. Většinu pasažérů to probralo a některé i trochu rozvášnilo, ale nic, co by stálo za přílišné rozepisování. Po přistání v Göteborgu 3 roky zpět mám totiž limit “vzrušení” posunutý zase trochu jinam.

Za zmínku ještě stojí palubní strava, kterou jsme měli v rámci letenek v ceně. K našemu velkému překvapení se jídlo z malého plastového žlábku dalo jíst a bylo i chutné. Mohu tedy mluvit pouze za sebe, ale vedle jsem nějaké šklebící obličeje rovněž neviděl. Ono, chytejte v deseti tisících kilometrech nějakou lepší stravu. Jíte to, co zrovna máte k dispozici. Nicméně, za tohle Norwegianu patří pochvala.

Obrázek: Opěrka sedačky spolucestujícího skrývala poměrně dost zábavy, vedl hlavně program

Během téměř 11h letu jsem sice prakticky nezamhouřil oka, ale únavou jsem zatím moc netrpěl. Trochu mě děsilo, jak budu použitelný další den. Jsem ale zocelen prací a ponocováním, takže to snad bude v pořádku, říkal jsem si. Z jet lagu jsme ale měli obavy všichni.

Co nám to ale svítí pod nohami? Správně, konečně si můžeme prohlédnout naše první stanoviště, kde dnes v noci složíme poprvé své hlavy. Nalétáváme na přistávací plochu a bezpečně dosedáme na floridské letiště. Z hlavy se opět začínají pomalu prodírat myšlenky na kontrolu s imigračním úředníkem. O tom ale zase až příště.